Měsíční hornina není z Měsíce?

Pravda, bylo to po krocích. První dva z trojice neznámých nerostů se podařilo najít do deseti let od návratu Apolla. Šlo o armalkolit a pyroxferroit. Nové vzorky pocházely jak z meteoritů, tak i z hlubších vrstev zemské kůry. Třeba pyroxferroit se našel na několika místech (třeba v dolech) od Japonska po Finsko. Také se ho podařilo připravit i v laboratoři.

Ovšem celých 40 let trvalo, než se podařilo najít poslední chybějící "měsíční kámen": tranquillityit. Název je odvozený od Moře klidu (Mare Tranquillitatis), tedy oblasti přistání Apolla 11 v roce 1969. Pátrání po něm se zdařilo až Birgeru Rasmussenovi z Curtinovy univerzity v Austrálii a jeho kolegům. Ti nerost objevili v horninách západní Austrálie a objev popsali v časopise Geology (výtah z článku je zde, celý text je přístupný jen po zaplacení).

Proč to trvalo tak dlouho?

Tranquillityit je tvořen více či méně běžnými prvky (hlavně železem, kyslíkem, křemíkem, zirkoniem a titanem), ale těžko polapitelný je z jiného důvodu. Je podle všeho celkem vzácný, protože je téměř jisté, že vzniká jen za velmi určitých podmínek (během pozdních fází roztavených hornin v prostředí bez kyslíku). Také není příliš odolný vůči tlakům a vyšším teplotám. Pod jejich vlivem se rychle a ochotně mění na jiné nerosty. Pokud se tedy dostane při pohybech zemské kůry do větší hloubek, kde takové podmínky panují, rychle mizí.

Navíc, když už vznikne a zachová se, těžko se hledá. Obvykle se vyskytuje v podobě malých jehliček, které jsou dlouhé kolem jedné nebo dvou desetin milimetru (polovina tloušťky lidského vlasu) a v horninách ho není tolik, aby tvořil nějaké velké, pouhým okem odhalitelné útvary. Podle jeho pozemského objevitele, Birgera Rasmussena, se také snadno zamění za rutil. To je známá přírodní podoba oxidu titaničitého, která se vyskytuje i ve formě jehličkovitých krystalů.

Objevitelé proto museli prokázat jeho přítomnost v australských skalách tzv. elektronovou difrakcí. V podstatě prosvětlovali vzorky proudem elektronů, které vytváří na zobrazovací ploše charakteristický vzorec.

Jen tak bylo možné spolehlivě dokázat, že jde skutečně o tranquillityit. Takhle pečlivě se ovšem vzorky zemských hornin obvykle nezkoumají. A tak je dost dobře možné, že měsíční kámen proklouzl pod rukama mnoha jiným odborníkům z oboru v běžných pozemských kamenech.

Bez Měsíce by to asi nešlo

Koneckonců Rasmussen a spol. by pozemský tranquillityit vůbec nehledali, nebýt vzorků z výpravy Apolla. Bez pečlivých a úzkostlivých analýz měsíčních hornin, kterých si geologové vážili jako neocenitelných vzácností a důkladně je rozebrali na mikroskopické částečky, by australský tým neměl s čím srovnat výsledky elektronového ozařování svých hornin.

Objev nemá žádný praktický přínos. Snad jen milovníky konspirací může utvrdit v přesvědčení, že cesta na Měsíc byla jenom mediální švindl: vždyť všechny nutné přísady byly k dispozici na Zemi. Tranquillityit nemá žádné unikátní vlastnosti a i kdyby ano, je na Zemi příliš vzácný. Odměnou je jen vědění, že geologické procesy na Zemi a Měsíci byly v mnoha ohledech podobné, protože při nich vznikají stejné minerály (jen na Měsíci přežívají déle, protože je neničí eroze, živé organismy a tektonika). A možná také připomenutí, jak často přehlížíme, co máme na dosah ruky.

(Převzato: http://technet.idnes.cz)